Via Pacis je pozváním.

Pozváním ke zpomalení, k tichu, ke kráse stvoření a k cestě do vlastního nitra. Je určena každému, kdo touží na chvíli opustit každodenní shon a znovu objevit pokoj, který často hledáme všude kolem sebe, přestože vyrůstá především v našem srdci.

Není důležité, zda člověk projde celou trasu, nebo jen její krátký úsek. Důležitá je samotná cesta a to, co při ní prožije.

Již mnoho let mě provází zkušenost, že příroda dokáže člověka proměňovat. Když kráčí krajinou v tichu, začne více naslouchat nejen tomu, co ho obklopuje, ale také tomu, co se odehrává v jeho vlastním srdci. Právě z této zkušenosti se zrodila Via Pacis.

Na podzim roku 2020 jsem během pobytu na Azorských ostrovech měla sen, ve kterém jsem dostala myšlenku vybudovat poutní cestu v Rychlebských horách. Tehdy jsem vůbec netušila, jak by něco takového mohlo vzniknout.

Dnes, když se ohlížím zpět, uvědomuji si, že touha vytvořit Via Pacis byla Božím darem. Celá cesta vznikala krok za krokem – skrze setkání s lidmi, nečekané souvislosti, krásu krajiny i tiché okamžiky modlitby. Mnohé přicházelo ve chvílích, kdy bych si sama netroufla plánovat, a často úplně jinak, než jsem si představovala. Právě proto vnímám Via Pacis především jako dar, za který cítím hlubokou vděčnost.

Druhý impulz přišel v roce 2022 během řezbářského sympozia v Račím údolí, kde vznikala první dřevěná Boží muka inspirované ovocem Ducha svatého. Tehdy se přede mnou začala otevírat cesta, která dnes spojuje Bílou Vodu a Králíky a zve poutníky nejen k putování nádhernou krajinou Rychlebských hor, ale také k cestě do vlastního nitra.

Celou cestou poutníka symbolicky provází Panna Maria. Obě poutní místa – klášter Navštívení Panny Marie v Bílé Vodě i poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie na Hoře Matky Boží v Králíkách – jsou jí zasvěcena. Stejně tak poutníka doprovází Duch svatý. Devět zastavení představuje jeho ovoce – lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobro, věrnost, tichost a zdrženlivost. Každé zastavení je pozváním k zastavení, zamyšlení a tiché modlitbě. Věřím, že tato místa mohou vytvářet prostor pro větší vnitřní klid, setkávání lidí i hlubší vztah ke krajině, ve které žijeme.

Via Pacis propojuje dvě poutní místa, která nesou také bolestnou paměť komunistické totality. V Bílé Vodě byly internovány řeholní sestry, v Králíkách kněží a řeholníci. Propojit tato místa cestou pokoje pro mě znamenalo vytvořit tichý most smíření, vděčnosti a naděje.

Cesta vznikala v letech 2022–2026 a byla dokončena právě v roce 800. výročí úmrtí svatého Františka z Assisi – světce pokoje, jednoduchosti a dobra. Toto symbolické završení vnímám jako tiché potvrzení hodnot, které Via Pacis nese.

Na vzniku cesty se podílela řada řezbářů, dobrovolníků, přátel, obcí, farností i lidí dobré vůle. Každé zastavení tak nese nejen svůj duchovní význam, ale také otisk lidské spolupráce, přátelství a nezištné služby.

Via Pacis by pravděpodobně nikdy nevznikla v podobě, jakou má dnes, nebýt písní a textů Josefa Hrubého. Jeho slova, zhudebněná a zpívaná kapelou Učedníci, mě po mnoho let provázela na cestě víry a pomáhala mi objevovat Boží přítomnost v každodenním životě, v přírodě i v lidském srdci.

Proto se úryvky z jeho písní staly součástí jednotlivých zastavení Via Pacis. Nejsou zde jako citáty k obdivování, ale jako tiché pozvání k zamyšlení, modlitbě a osobnímu rozhovoru s Bohem. Společně s krásou krajiny, dřevěnými Božími muky a ovocem Ducha svatého vytvářejí prostor, ve kterém může každý poutník prožít svou vlastní cestu.

Mým přáním je, aby se Via Pacis stala místem, kde člověk znovu objeví krásu stvoření, sílu ticha a Boží blízkost. Místem, kde nemusí nic dokazovat ani nikam spěchat. Stačí jít.

Věřím, že každý, kdo se na Via Pacis vydá s otevřeným srdcem, nebude na jejím konci stejným člověkem, jakým byl na začátku. Protože skutečná pouť v tichu přírody proměňuje naše srdce.

A pokud si z této cesty odneseme více pokoje, více laskavosti, více dobra a více naděje do svého každodenního života, pak Via Pacis splnila svůj smysl.

Každý krok může být tichou modlitbou za pokoj – v našem srdci, mezi lidmi i v celém světě.

Tato myšlenka je zároveň tichou připomínkou slov svatého Františka z Assisi:

„Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje.“

Kéž se každý poutník stane nositelem pokoje a dobra všude tam, kam jej jeho další cesta zavede.

Kráčej lehce, touto podivuhodně krásnou krajinou i svým nitrem.

Krása, která otevírá srdce. Ticho, které naslouchá. Pokoj, který proměňuje.

S úctou a vděčností

Martina Marjam Rabenseifnerová