Otevření poutní cesty

VIA PACIS 2026

Když se Cesta pokoje stala skutečnou

První putování a žehnání Via Pacis, 1.–4. července 2026

Některé cesty vznikají zakreslením trasy do mapy. Jiné se rodí dlouho a tiše – z přání, modliteb, setkání, překážek i nečekaných darů. Via Pacis vznikala čtyři roky. Když jsme se po ní na začátku července 2026 poprvé společně vydali, nebyla to pro mě jen dokončená poutní trasa. Byl to sen, který se stával skutečností.

Poprvé jsme měli projít celou cestu z Bílé Vody až na Horu Matky Boží v Králíkách. Chtěli jsme ji požehnat, promodlit, připevnit cedulky k jednotlivým zastavením a připravit ji pro poutníky, kteří přijdou po nás. Zároveň jsme ale sami ještě netušili, co všechno na této cestě prožijeme a jak hluboce se dotkne každého z nás.

Oslovila jsem dvace přátel. Někomu nevyhovoval termín, jiný nedostal volno, a tak se večer před cestou sešla u poustevny Marjam v Nových Vilémovicích naše poutnická skupina: Jan, Martina, Michal, Hanka, Maruška, Robert, Rafael, Radka, Kristýna, Iveta, Alois, Miroslav a Vojta.

Někteří se znali dlouho, jiní se viděli poprvé. Každý přišel se svým vlastním příběhem, očekáváním i osobním záměrem. Spojovala nás však ochota na několik dní opustit pohodlí a vydat se společně na téměř devadesát kilometrů dlouhou Cestu pokoje.

Po seznámení a společné večeři jsem přinesla cedulky připravené k jednotlivým zastavením. Nesly jejich názvy, úryvky z písní Učedníků, jména autorů soch a označení Via Pacis. Marušku napadlo, abychom si je rozdělili podobně jako karty – každý si jednu náhodně vytáhne, ponese ji během cesty a na příslušném zastavení ji sám připevní.

To, co vypadalo jako prostý a hravý nápad, se během několika okamžiků proměnilo v první silný prožitek naší pouti. Každý si totiž vytáhl právě to Ovoce Ducha svatého, které se nějakým způsobem dotýkalo jeho současného života. Jako by si jednotlivá zastavení sama vybrala své poutníky.

Seděli jsme spolu u kulatého stolu a já cítila, že příběh Via Pacis už začal. Ještě jsme neudělali ani první krok, a přesto se cesta dotýkala našich srdcí.

První den – od Zdrženlivosti přes Pokoj až k Radosti

Ráno jsme se postavili před klášter v Bílé Vodě. Přede mnou ležela cesta, kterou jsem několik let nosila v myšlenkách a v srdci – a nyní jsme po ní měli skutečně vykročit. Byla ve mně radost, vděčnost, napětí i tichá otázka, zda všechno dobře zvládneme. Věděla jsem však, že už není třeba nic dalšího plánovat. Nyní jsme měli cestě jednoduše důvěřovat.

Na první etapu se k nám přidal také náš kamarád Dan. Z Bílé Vody jsme zamířili k zaniklé osadě Růženec, kde nás čekalo první zastavení – Zdrženlivost. Na této cestě nesl poselství tohoto ovoce Vojta.

Na místě, kde kdysi stávala lidská obydlí a dnes krajina uchovává jejich tichou paměť, jsme slavili mši svatou. V jejím závěru náš poutnický kněz a duchovní průvodce, otec Jan, požehnal první zastavení Via Pacis. Kapky svěcené vody dopadaly na sochu i na okolní trávu a pro mě to byl okamžik, kdy se cesta začala opravdu probouzet k životu.

Z Růžence jsme pokračovali pod Borůvkovou horu. Zde na nás čekal Pokoj, poselství tohoto zastavení nesla na naši cestě Radka. U zastavení jsme se ztišili, pomodlili se a zazpívali Píseň svatého Františka:

Buď veleben, ó Pane můj…

Slova písně se nesla krajinou a spojovala naši modlitbu s lesem, horami, větrem i oblohou. Právě v takových chvílích jsem si uvědomovala, že Via Pacis není jen cesta vedoucí nádhernou přírodou. Je to pozvání znovu pocítit, že jsme její součástí, a skrze krásu stvoření objevit pokoj také ve vlastním nitru.

Na Borůvkové hoře nás čekalo milé občerstvení a chvíle odpočinku. Potom jsme pokračovali do Zálesí, kde se ukrývalo další zastavení – Radost, tu nám na každém kroku připomínal Mirek.

Už samotný příchod k němu byl lehčí a veselejší. S opravdovou radostí jsme Radost pokropili svěcenou vodou, připevnili cedulku a dopřáli si společnou chvíli, ve které se únava mísila se smíchem a vděčností. Jako by nám cesta chtěla hned první den ukázat svůj rytmus: učit se zdrženlivosti, otevřít se pokoji a nezapomínat na radost.

Ze Zálesí jsme pokračovali na Hraničky a odtud zpět do poustevny v Nových Vilémovicích. Za sebou jsme měli přibližně sedmadvacet kilometrů – nejdelší úsek našeho putování. Nohy už o sobě dávaly vědět a objevily se první puchýře, ale nikdo nechtěl skončit.

Večer jsme znovu usedli ke kulatému stolu, u něhož náš příběh začal. Poděkovali jsme Bohu za bezpečnou cestu, za krásu krajiny, za požehnaná zastavení i za dary, které jsme během dne dostávali jeden skrze druhého.

Byli jsme unavení, ale uvnitř nás rostlo tiché odhodlání pokračovat. První den nám ukázal, že Via Pacis se neprochází pouze nohama. Krok za krokem se otevírá také v lidském srdci.

Druhý den – od Věrnosti přes Dobro až k Tichosti

Druhé ráno jsme začali na kopci Mana nad Novými Vilémovicemi. Je to místo s nádherným výhledem do krajiny, kde od roku 2018 stojí sochy Ježíše, Panny Marie a Marie Magdalény. Právě zde jsme pod širým nebem slavili ranní mši svatou.

Po jejím skončení přišla chvíle pro „patrony“ jednotlivých soch, aby k nim připevnili své cedulky. Byl to prostý, ale velmi dojemný okamžik. Jako bychom propojovali příběh, který na tomto místě začal již před lety, s nově vznikající cestou Via Pacis. Soše Ježíše se poklonila a s vděčností přijala jeho poselství pro své putování Hanka. Marii s modrýma očima poděkovala modrooká Maruška a poselství Marie Magdalény nesla na naši pouti Iveta.

Potom jsme se vrátili na Hraničky, kde na nás čekala Věrnost. Poselství a téma cesty pro Michala. Toto zastavení stojí na otevřeném místě s překrásným výhledem. Krajina zde připomíná lůno země nebo náruč, do níž se člověk může bezpečně uložit. Socha je spojena s obrazem Marie Magdalény, která omývá Ježíšovy nohy – s věrností Bohu i člověku, jež přetrvává také ve chvílích bolesti, nejistoty a zdánlivé beznaděje.

Kapky svěcené vody dopadaly na sochu a mně znovu docházelo, že každé zastavení nese vlastní poselství. Nemluví ke všem stejně. Každého oslovuje právě tam, kde se ve svém životě nachází.

Z Hraniček jsme pokračovali lesem podél hranice s Polskem. Cesta nás vedla k zastavení Dobro, které našlo své místo u pramene s neobvyklým názvem Peklo.

Od počátku jsem cítila, že právě sem Dobro patří. Socha připomíná proměnění vody ve víno – první Ježíšův zázrak. U pramene nabízí poutníkovi dobro v podobě obyčejného doušku čisté vody, po kterém unavený a žíznivý člověk tolik touží. Není snad symbolické umístit právě k prameni Peklo Dobro, které se stává živou vodou?

A možná také nebylo náhodou, že právě zde se v naší skupině poprvé a naposledy výrazněji ozvaly emoce a naše vlastní představy. Odtok pramene byl ucpaný a každý měl trochu jiný názor, jak jej vyčistit. Na malou chvíli jsme si mohli vyzkoušet, jak snadné je mluvit o pokoji a dobru – a jak mnohem těžší někdy bývá skutečně je žít.

Nakonec však dobro zvítězilo. Společnými silami jsme studánku vyčistili, voda znovu proudila a naše žízeň byla uhašena. U pramene jsme posvačili, Michal nám přečetl úryvek z encykliky Laudato si’ a otec Jan zastavení požehnal. Dobro si vytáhl právě otec Jan, který se cely svůj život snaží přinášet Dobro mezi lidi.

Byla to drobná příhoda, ale právě takové chvíle tvoří skutečnou pouť. Cesta nám nastavovala zrcadlo a připomínala, že dobro není jen krásná myšlenka. Rodí se v konkrétních okamžicích, kdy dokážeme ustoupit, naslouchat si, odpustit a znovu se společně vydat dál.

Před námi byl hřeben Rychlebských hor. Přes Kovadlinu a Karkulku jsme stoupali k nejvyšším místům naší trasy. Krajina se otevírala do dálky, les voněl a s každým krokem jsme se vzdalovali běžnému světu.

Nedaleko vrcholu Smrk ve výšce 1 127 metrů nás čekala Tichost. Téma pro Roberta.

Toto zastavení je velmi prosté. Jeho jemnost podtrhuje motýl – babočka paví oko – a výhled směrem ke Králickému Sněžníku. Na tomto místě člověk nemá potřebu mnoho mluvit. Jako by všechna slova byla zbytečná a hory samy zvaly k tichu.

Usedli jsme společně do měkkého mechu a rozhodli se sdílet své prožitky. Z ruky do ruky putoval náš „mluvící klacek“, který dával každému možnost něco říci. Přesto zaznělo jen několik vět. Nad horami se rozprostřelo ticho naplněné vděčností, kterou každý z nás prožíval po svém.

Nebyl to prázdný prostor mezi slovy. Bylo to ticho, v němž jsme si byli možná blíž než při dlouhém rozhovoru.

I motýl na zastavení přijal kapky čisté vody a my jsme se mohli vydat dál. Došli jsme až na chatu Paprsek, kde naše druhá etapa končila. Čekala nás sprcha, postel, dobrá večeře, pivo a společný večer s kytarou a houslemi.

Byli jsme příjemně unavení a vděční. Za mě osobně je právě tento úsek jednou z nejkrásnějších částí celé Via Pacis – vede hlubokými lesy, po horských hřebenech a člověka přirozeně přivádí k tichu, které tolik potřebujeme a přitom je v běžném životě jen málokdy skutečně uslyšíme.

Třetí den – Laskavost, Trpělivost a pomoc s nesením kříže

Třetí den jsme zahájili mší svatou v malé dřevěné kapli svatého Kryštofa na Paprsku. Po dvou dnech putování už jsme nebyli jen skupinou lidí, kteří se společně vydali na cestu. Začínali jsme být poutnickým společenstvím. Sdíleli jsme únavu, jídlo, modlitbu, ticho, smích i drobné starosti. Učili jsme se vnímat nejen vlastní kroky, ale také tempo a potřeby druhých.

Na další část pouti se k nám přidala Taťána. Po snídani jsme se vydali podél polské hranice směrem k místu zvanému Polská hora, kde na nás čekala Laskavost, kterou pro nás nesla Iveta.

Součástí zastavení je zrcadlo. Člověk v něm může pohlédnout do vlastních očí a skrze ně možná ještě hlouběji – až do svého srdce. Laskavost totiž není určena pouze druhým. Někdy je mnohem těžší obrátit ji k sobě, přijmout vlastní slabost, odpustit si a přestat na sebe klást požadavky, které bychom na nikoho jiného nevztáhli.

Toto téma nás provázelo při další cestě po úzké pěšině mezi borůvčím. Krajina byla nádherná a cesta ubíhala klidně, jako by nám dávala prostor přemýšlet, nakolik dokážeme být laskaví k druhým – a nakolik jsme laskaví sami k sobě.

Po několika kilometrech nás čekala Trpělivost. U zastavení jsme si povídali o tom, jak důležité je toto ovoce v každé oblasti lidského života. Potřebujeme je ve vztazích, při práci, v nemoci, při čekání i ve chvílích, kdy se naše přání nenaplňují tak rychle, jak bychom si představovali.

Lojza se s námi podělil o důležitou zkušenost: trpělivost je velikým darem, ale musíme také rozpoznat chvíli, kdy se pouhé čekání začíná měnit v nečinnost a nastává čas něco udělat.

Na soše je znázorněna suchá větev, ze které vyrůstá nový zelený výhonek. Připomněla nám starozákonní zaslíbení:

„I vzejde proutek z pařezu Jišajova, výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“
(Izajáš 11,1)

I z něčeho, co se zdá být suché, mrtvé a bez budoucnosti, může ve správný čas vyrůst nový život. Někdy musíme jen vytrvat, důvěřovat a neztratit naději.

Z hor jsme sestoupili na Kladské sedlo, kde na nás čekaly výborné borůvkové knedlíky, milá obsluha a chvíle potřebného odpočinku. Právě zde však přišla moje první opravdová krize.

Nohy mě začaly bolet tak silně, že nepomohla ani dlouhá přestávka na oběd. Když jsme znovu vyrazili, sotva jsem šla. Každý krok bolel a já si nebyla jistá, jak zvládnu pokračovat.

Vtom jsem zaslechla Marušku: „Pomodlíme se růženec.“

S radostí jsem souhlasila, protože jsem doufala, že mi modlitba pomůže. Zeptala jsem se, který růženec se budeme modlit.

„Je pátek, tak bolestný,“ odpověděl otec Jan.

V duchu jsem se téměř vzbouřila: „Bolestný? Zase ten kříž? Vždyť sotva jdu a mám co dělat, abych unesla ten svůj…“

Nezbývalo však než pokračovat. A který desátek na mě připadl, asi není těžké uhodnout:

Ježíš, který pro nás nesl těžký kříž.

V té chvíli jsem na vlastní kůži zakusila, že Ježíš nepřidává ke kříži, který už neseme, další tíhu. Naopak nám pomáhá nést ten náš.

Když jsme růženec dokončili, bolest zmizela. Moje nohy byly najednou lehké a bez obtíží mě nesly dál až k prameni Moravy. Chtělo se mi volat: „Zázrak!“ Nakonec jsem to však vnímala spíše jako tichý Boží dotek. Jako připomenutí, že pomoc k nám může přijít v každé chvíli, kdy přestaneme spoléhat jen na vlastní sílu a otevřeme své srdce.

K prameni Moravy jsme tak doputovali s novou lehkostí. Je to jedno z nejkrásnějších míst celé Via Pacis. Původně zde mělo stát zastavení Pokoj, ale protože se místo nachází v chráněné krajinné oblasti, nepodařilo se mi získat potřebné povolení.

Přesto věřím, že také zde může každý poutník prožít své vlastní zastavení. Může nabrat vodu do dlaní a vložit do ní přání pokoje pro sebe, své blízké i celý svět. Voda potom pokračuje krajinou a nese toto požehnání tam, kde je právě potřeba.

Od pramene jsme vystoupali k rozhledně na Králickém Sněžníku. Náš den končil na polské turistické chatě Schronisko na Śnieżniku. Ubytování bylo skutečně turistické a velmi skromné, ale po celodenním putování jsme byli vděční za sprchu, postel, něco teplého k jídlu a nádherný pohled na zapadající slunce.

Člověk na pouti rychle zjistí, jak málo mu stačí ke štěstí.

Čtvrtý den – cesta k Lásce a na Horu Matky Boží

Poslední ráno jsme vstávali brzy. Čekala nás závěrečná etapa a v šestnáct hodin slavnostní otevření Via Pacis na Hoře Matky Boží v Králíkách. Věděli jsme, že před sebou máme ještě dlouhou cestu a že tentokrát nemůžeme přijít pozdě.

Den jsme zahájili mší svatou při východu slunce. Nad horami se pomalu rozlévalo světlo a já cítila vděčnost za všechno, co jsme během předchozích dní prožili. Sbalili jsme si to málo, co jsme nesli, a vyrazili přes Malý Sněžník směrem k sedlu Puchača.

Mezi Trpělivostí a Láskou nás čekal nejdelší úsek bez dalšího zastavení. Možná i to mělo svůj význam. K Lásce se někdy nedochází rychle. Člověk k ní musí dlouho putovat, něco opustit, něco překonat a především vytrvat.

V sedle jsme si odpočinuli a snědli část posledních zásob. Od Lásky nás dělilo přibližně osm kilometrů, ale ještě předtím jsme měli vystoupat na Klepáč vysoký 1 143 metrů.

Klepáč bývá nazýván horou tří moří. Setkávají se zde tři významná evropská rozvodí a voda z jeho svahů odtéká do tří různých moří. Z rozhledny se otevírá nádherný výhled na Králický Sněžník, Jeseníky, Orlické hory a za dobré viditelnosti také na Krkonoše. Vítr byl silný, ale krásu toho místa nám nemohl vzít.

Potom jsme začali sestupovat k tichému prameni pod Klepáčem. Voda odtud vtéká do Lipkovského potoka a nakonec doputuje až do Severního moře. U pramene jsme se pomodlili Aramejský Otčenáš, požehnali vodě a také jeden druhému.

Bylo to pokorné a klidné místo, kde člověk touží na chvíli zůstat, poslouchat proudící vodu a na nic nespěchat. My jsme však tentokrát spěchat museli.

Čekala na nás Láska, po které nejvíce z nás toužil Rafael.

Než jsme k ní došli, prošli jsme symbolicky ostatními plody Ducha svatého. Teprve potom jsme mohli zakusit ten nejsladší a největší z nich. Když jsme konečně dorazili na louku, unaveně jsme usedli do trávy a vybalili poslední svačinu.

Vtom nás minula skupinka poutníků, která se vydala po Via Pacis z opačného směru – z Králík. Bylo to velmi milé setkání. O cestě se tehdy ještě téměř nikde nepsalo ani nemluvilo, a přesto po ní už někdo putoval.

Oči i srdce se mi rozzářily. Uvědomila jsem si, že Via Pacis už není jen mým snem ani projektem, který jsme několik let připravovali. Cesta začala žít vlastním životem.

Pan Karel z Lanškrouna nám vyprávěl, že se o ní dozvěděl ze zpravodaje Lesů České republiky. O to větší radost jsem měla, protože právě s Lesy ČR jsme při umísťování některých soch velmi dobře spolupracovali.

Po krátkém odpočinku jsme požehnali zastavení Láska a vyrazili na poslední kilometry směrem ke Králíkům. Čekalo nás však ještě jedno velmi zvláštní překvapení.

Když jsme se přiblížili k městu, začala se ozývat střelba z kulometů a děl. Nad hlavami nám kroužilo německé bojové letadlo. Ve Vojenském muzeu Králíky právě probíhal Den vojenské historie.

Po několika dnech putování krajinou, modlitby za pokoj a žehnání Cesty pokoje jsme se náhle ocitli uprostřed hluku připomínajícího válku. Ten kontrast byl nesmírně silný.

V tu chvíli jsme si znovu uvědomili, jak vzácné je žít v míru, bezpečí a svobodě. Via Pacis lze překládat také jako Cesta míru – a právě tehdy jsme velmi intenzivně cítili, jak aktuální její poselství je. Nestačí si mír pouze přát. Je třeba se za něj modlit, nosit jej ve vlastním srdci a uskutečňovat jej každým, i tím nejmenším skutkem dobra.

Prošli jsme tímto pomyslným „bojovým územím“, pomodlili se růženec za mír a pokračovali k poslednímu výstupu na Horu Matky Boží. Zbývaly necelé dva kilometry, ale po téměř devadesáti kilometrech putování se zdály být mnohem delší.

Někteří vyběhli, jiní pomalu došli a někdo téměř dolezl až ke schodům kláštera. Unavení, ale šťastní jsme si sedli a čekali, až se znovu všichni sejdeme.

A právě zde nás dostihlo ještě jedno milé překvapení. Přišel za námi poutník Vlastík – první člověk, který po nás prošel právě požehnanou a promodlenou Via Pacis. S radostí nám vyprávěl o svých prožitcích a já jsem byla hluboce dojatá.

Cesta žila. Stala se skutečnou. Už patřila poutníkům, které volala k sobě a kterým mohla pomáhat uzdravovat bolavá srdce a duše.

Chvála Tobě, Pane.

Po rychlém a výborném obědě v restauraci Poutního domu nás čekalo slavnostní otevření poutní cesty. Kostel Nanebevzetí Panny Marie se téměř zaplnil. Otec Karel Moravec přivítal přítomné a požehnal poutníkům i celé Via Pacis.

Program zahájil řezbář Zdeněk Macháček mladší, autor tří zastavení, který se ve volném čase věnuje také hudbě. Přestože musel nečekaně hrát na jiné, menší piano, než na jaké byl zvyklý, zvládl své vystoupení s radostí a pokorou.

Během přípravy kapely Učedníci jsme zhlédli krátkou prezentaci o vzniku Via Pacis. Fotografie doprovázely nové písně Josefa Hrubého, které již nestihl sám nahrát a vydat.

A potom začali hrát Učedníci.

Když zazněla píseň Pane, učiň mě nástrojem pokoje, mnohým z nás, kteří jsme právě dokončili Via Pacis, tekly po tvářích slzy. Byly to slzy vděčnosti, pokory, lásky i hlubokého dojetí. Po posledním tónu zůstalo v kostele ticho, v němž mohla slova písně doznít až do našich srdcí.

Nakonec jsme požehnali také zastavení u kláštera. Je to strom, do jehož větví je vepsáno všech devět plodů Ducha svatého. Na kmeni je připomínka Josefa Hrubého, zakladatele kapely Učedníci, který 22. května 2024 tragicky zahynul. A víte kdo si vytáhl tuhle cedulku? Byla jsem to já …

Spojení Via Pacis s kapelou Učedníci je pro mě velmi osobní. V době dospívání, kdy jsem hledala smysl života a cestu, kterou se mám vydat, mě právě tato kapela oslovila nejvíce. Josefovy písně byly a stále jsou hluboké. Dokážou se dotknout lidského srdce a zanechat v něm Boží blízkost a lásku.

Před osmi lety jsme se s Josefem stali přáteli. Snažila jsem se jej podporovat, aby znovu začal hrát. Podařilo se to – a následovalo mnoho dalších malých i velkých zázraků. Přála jsem si, aby se na Josefa, jeho hudbu ani na celou kapelu Učedníci nezapomnělo. To, že Učedníci znovu koncertují a jejich písně mohou promlouvat k dalším lidem, vnímám jako jeden ze zázraků Božích.

Na cestu jsme vyšli jako skupina lidí, z nichž každý nesl svůj vlastní příběh, radosti, bolesti, otázky i naděje. Do cíle jsme však přišli proměnění společným putováním, modlitbou, tichem, únavou, vzájemnou blízkostí a krásou stvoření.

Via Pacis se během těchto čtyř dnů stala skutečnou cestou. Nyní je otevřená každému, kdo touží na chvíli zpomalit, naslouchat krajině i vlastnímu nitru a hledat pokoj, který svět tolik potřebuje.

Nemusíte ji projít rychle ani celou najednou. Stačí vykročit a dovolit jí, aby k vám promluvila. Možná na ní naleznete právě to, co v této chvíli potřebuje vaše srdce.

Kráčejte lehce touto podivuhodně krásnou krajinou i svým nitrem.

 Ať s každým vaším krokem roste v lidských srdcích pokoj a dobro.

Martina Marjam Rabenseifnerová

„Viděla jsem Pána.“

A od té chvíle už cesta nikdy nebyla stejná.